Ukázky literárních pojmů - Vodník

Vodník

monolog, dialogy,

opakování slov: na začátku verše anafora,

na konci verše epifora,

na konci jednoho a začátku dalšího řádku epanostrofa,

v jednom verši epizeuxis

vedle slov s epickým obsahem i sloky s lyrickým obsahem

I

Na topole nad jezerem
seděl vodník podvečerem:
"Sviť, měsíčku, sviť,                                  monolog
ať mi šije niť.

Šiju, šiju si botičky
do sucha i do vodičky:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -
šiju, šiju si kabátek:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,
zejtra moje svatba bude:
sviť, měsíčku, sviť,
ať mi šije niť."

II

Ráno, raníčko panna vstala,
prádlo si v uzel zavázala:
"Půjdu, matičko, k jezeru,                         dialog
šátečky sobě vyperu."

"Ach nechoď, nechoď na jezero,
zůstaň dnes doma, moje dcero!
Já měla zlý té noci sen:
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala,
bíle jsem tebe oblíkala,
v sukničku jako z vodních pěn:                přirovnání
nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají,
v perlách se slzy ukrývají,
a pátek nešťastný je den,
nechoď, dceruško, k vodě ven."-

Nemá dceruška, nemá stání,
k jezeru vždy ji cos pohání,
k jezeru vždy ji cos nutí,
nic doma, nic jí po chuti. -

První šáteček namočila -
tu se s ní lávka prolomila,
a po mladičké dívčině
zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,                              zvukomalba
roztáhnuly se v šírá kola;
a na topole podle skal
zelený mužík zatleskal.

III

Nevesely truchlivy                                    lyrický obsah (pocity, nálady)
jsou ty vodní kraje,
kde si v trávě pod leknínem                  
rybka s rybkou hraje.

Tu slunéčko nezahřívá,
větřík nezavěje:
chladno, ticho -
jako žel v srdci bez naděje.

Nevesely truchlivy
jsou ty kraje vodní;
v poloutmě a v polousvětle
mine tu den po dni.

Dvůr vodníkův prostranný,                      inverze (změněný pořádek slov)
bohatství v něm dosti;                             antiteze (protiklad)
však bezděky jen se v něm
zastavují hosti.

A kdo jednou v křišťálovou                     epiteton (básnický přívlastek)
bránu jeho vkročí,
sotva ho kdy uhlédají
jeho milých oči. synekdocha (část za celek)

Vodník sedí mezi vraty,
spravuje své sítě
a ženuška jeho mladá
chová malé dítě.

"Hajej, dadej, mé děťátko,                       oslovení
můj bezděčný synu!
Ty se na mne usmíváš,                            antiteze (protiklad)
já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáš
ke mně ručky obě;
a já bych se radš viděla                           antiteze (protiklad)
tam na zemi v hrobě.

Tam na zemi za kostelem
u černého kříže,
aby má matička zlatá
měla ke mně blíže.

Hajej, dadej, synku můj,                             oslovení
můj malý vodníčku!
Kterak nemám vzpomínati                          otázka
smutná na matičku?

Starala se ubohá,
komu vdá mne, komu,
však ani se nenadálá,
vybyla mne z domu!

Vdala jsem se, vdala již,
ale byly chyby:
starosvati - černí raci,                               elipsa (vynechání slov)
a družičky - ryby!

A můj muž - bůh polituj!
mokře chodí v suše                                 oxymóron (spojení slov, jejichž význam si odporuje)
a ve vodě pod hrnečky
střádá lidské duše.

Hajej, dadej, můj synáčku
s zelenými vlásky!
Nevdala se tvá matička
ve příbytek lásky.

Obluzena, polapena
v ošemetné sítě,
nemá žádné zde radosti
leč tebe, mé dítě!" -

"Co to zpíváš, ženo má?
Nechci toho zpěvu!
Tvoje píseň proklatá
popouzí mne k hněvu.

Nic nezpívej, ženo má!
V těle žluč mi kyne:
sic učiním rybou tebe                                inverze
jako mnohé jiné!" -

"Nehněvej se, nehněvej,
vodníku, můj muži!
Neměj za zlé rozdrcené,                           básnické přívlastky, metafora
zahozené růži.

Mladosti mé jarý štěp                                metafora
přelomil jsi v půli;
a nic jsi mi po tu dobu
neučinil k vůli.

Stokrát jsem tě prosila,                              hyperbola (nadsázka)
přimlouvala sladce,
bys mi na čas, na kratičký,
dovolil k mé matce.

Stokrát jsem tě prosila
v slzí toku mnohém,                                    metafora
bych jí ještě naposledy
mohla dáti sbohem!

Stokrát jsem tě prosila,
na kolena klekla;
ale kůra srdce tvého
ničím neobměkla!

Nehněvej se, nehněvej,
vodníku, můj pane,
anebo se rozhněvej,
co díš, ať se stane.

A chceš-li mne rybou míti,
abych byla němá,
učiň mne radš kamenem,
jenž paměti nemá.

Učiň mne radš kamenem
bez mysli a citu,
by mi věčně žel nebylo                            synekdocha (záměna části za celek a naopak)
slunečního svitu!" -

"Rád bych, ženo, rád bych já
věřil tvému slovu;
ale rybka v šírém moři -                            elipsa, otázka
kdo ji lapí znovu?

Nezbraňoval bych ti já
k matce tvojí chůze;
ale liché mysli ženské                              inverze
obávám se tuze!

Nuže - dovolím ti já,
dovolím ti z důli;
však poroučím, ať mi věrně
splníš moji vůli.

Neobjímej matky své,
ani duše jiné;
sic pozemská tvoje láska
s nezemskou se mine.                            epiteton (básnický přívlastek)

Neobjímej nikoho
z rána do večera;
před klekáním pak se zase
vrátíš do jezera.

Od klekání do klekání
dávám lhůtu tobě;
avšak mi tu na jistotu
zůstavíš to robě."

IV

Jaké, jaké by to bylo                                 řečnické otázky
bez slunéčka podletí?
Jaké bylo by shledání
bez vroucího objetí?
A když dcera v dlouhém čase
matku svou obejme zase,
aj, kdo může za zlé míti
laskavému dítěti?

Celý den se v pláči těší
s matkou žena z jezera:
"Sbohem, má matičko zlatá!
Ach, bojím se večera!"-
"Neboj se, má duše drahá,
nic se neboj toho vraha;
nedopustím, by tě v moci měla
vodní příšera!" -

Přišel večer. - Muž zelený
chodí venku po dvoře;
dvéře klínem zastrčeny,                            elipsa
matka s dcerou v komoře.
"Neboj se, má drahá duše,
nic ti neuškodí v suše,
vrah jezerní nemá k tobě                           inverze
žádné moci nahoře." -

Když klekání odzvonili,
buch buch! venku na dvéře:                       zvukomalba
"Pojď již domů, ženo moje,
nemám ještě večeře." -
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a co dřív jsi večeříval,
večeř zase v jezeře!"-

O půlnoci buch buch! zase                          zvukomalba
na ty dvéře zpukřelé: inverze
"Pojď již domů, ženo moje,
pojď mi ustlat postele." -
"Vari od našeho prahu,
vari pryč, ty lstivý vrahu,
a kdo tobě prve stlával,
ať ti zase ustele!"-

A potřetí buch buch! zase,
když se šeřil ranní svit:
"Pojď již domů, ženo moje,
dítě pláče, dej mu pít!"
"Ach matičko, muka, muka -
pro děťátko srdce puká!
Matko má, matičko zlatá,
nech mne, nech mne zase jít!"-

"Nikam nechoď, dcero moje,
zradu kuje vodní vrah;
ač že péči máš o dítě,
mně o tebe větší strach.
Vari, vrahu, do jezera,
nikam nesmí moje dcera;
a pláče-li tvé děťátko,
přines je sem na náš práh."

Na jezeře bouře hučí,                             zvukomalba
v bouři dítě naříká;
nářek ostře bodá v duši,
potom náhle zaniká.
"Ach matičko, běda, běda,
tím pláčem mi krev usedá;
matko má, matičko zlatá,
strachuji se vodníka!"-

Něco padlo. - Pode dveřmi                    inverze
mok se jeví - krvavý;
a když stará otevřela,
kdo leknutí vypraví!
Dvě věci tu v krvi leží -
mráz po těle hrůzou běží:
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.