Ukázky literárních žánrů 2

Rozeznej baladu, bajku, pověst, povídku, zápis z kroniky

1)

Žil v lesích jeden myslivec osamělý a nepromluvil s nikým celé dny. Až jednou na mýtině trefil na medvěda. Spřátelili se. Myslivec od té doby bez medvěda nikam nešel,

Vysedávali často na výsluní, však jaké spolu měli debaty, to se říci nedá. Byli málomluvní. Huňatý medvěd a myslivec s holí, jednoho dne si vyšli do okolí. Zářilo žhavé slunce z oblohy a oni šli, šli přes hory a doly.

Však myslivec byl stále pomalejší a naříkat si začal na nohy, Až unaveně usedl a nemohl se hnout. Už nebyl nejmladší. Povídá medvěd: "Našels pěkný kout, tráva je měkká, je tu stín a chlad. Měl bys, můj milý, aspoň chvíli spát. Svěř se mi klidně jako hlídači."

Poustevník kývl, lehl si, párkrát zívl a usnul jako dítě. Medvěd se kolem díval ostražitě a tiše mručel. Vždyť byl na stráži. Vtom přiletěla moucha od pasek, motá se kolem, dotěrně bzučí a míří rovnou na nos poutníka.

Huňatý strážce dostal na ni vztek. Odhání mouchu. Moucha neposlouchá, na spáče čím dál tím víc doráží a sedne si mu rovnou nad oči. To medvěd nevydrží. Vyskočí, popadne balvan, připlíží se tiše a na mouchu ten balvan spustí z výše. Tak poustevníka zbavil mouchy, ale myslivec se probral jenom stěží, ještě dlouho jenom leží.

Pamatuj, doplatíš víc než na morové rány, hloupému příteli když dáš se do ochrany...

2)

V Evropě se rozkládá kraj, kolem dokola obklíčený horami, jež se pozoruhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jakoby jedno souvislé pohoří celou tu zem obklopovalo a chránilo. Povrch té země tenkrát zaujímaly širé lesní pustiny, bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem rojů včel a zpěvem rozličného ptactva. Zvěře bylo v hvozdech bezpočtu jako písku v moři nebo jako hvězd na nebi a nikým neplašena těkala cestou necestou, houfům dobytka sotva stačila zem... ...Je to divná věc a lze z ní zvážiti, jak vysoko se vypíná tato země: nevtéká do ní žádná cizí řeka, nýbrž všechny toky malé i velké, pojaty arci do větší řeky, jež slove Labe, tekou až do Severního moře... ...Kráčejí poslové moudře neučení, putují vědomě nevědomi, držíce se stop koně. Již přešli přes hory, již již se blížili ke vsi, kam měli dojíti. Tu jim přiběhl jakýs chlapec vstříc i tázali se ho řkouce: „Slyš, dobrý chlapče, jmenuje se tato ves Stadice? A pakliže ano, je v ní muž jménem Přemysl?" „Ano," odpověděl, „je to ves, kterou hledáte a hle, muž Přemysl nedaleko na poli popohání voly, aby dílo, jež koná, hodně brzo dokonal." Poslové přistoupivše k němu pravili: „Blažený muži a kníže, jenž od bohů nám jsi byl zrozen..."

3)

O hradu Lukově

Na konci Hostýnských vrchů vypínal se nad krajem mocný a pevný hrad Lukov. Kdo jej vlastnil, byl vždy pánem celého kraje. Kdo se ve zlých dobách v něm ukrýval, vždycky byl tady v bezpečí. Jeho poddaní k němu vzhlíželi, ale vždycky jen se strachem a obavami, jestli je nestihne zase nějaké neštěstí. Lukovský pán byl přísný, a kdo jednou se mu znelíbil nebo se mu protivil, dřív nebo později se dostal do lukovského vězení a nikdy už více světa nespatřil. Hluboká byla vězení na Lukově a mnoho lidí zde zemřelo bídnou smrtí jiným pro výstrahu.
Jeden z posledních lukovských pánů prý neměl dlouho žádných dětí, až v pozdním věku se jeho ženě narodil synek. A na prsou mu zářila veliká stříbrná hvězda.
Když stará chůva poprvé synka vykoupala a zabalila do bílé pleny, pospíchala ho otci ukázat.
"Milostivý pane, vzácného máš syna! Jen se podívej, jakého se mu dostalo daru!"
Lukovský pán si dobře synka prohlédl, potom ho vrátil chůvě.
"To je divné znamení. Kdo ví, jestli mu to bude k dobrému. Ty ani jeho matka se od něho na krok nehněte a dobře mi ho hlídejte! Uvidíme, co mu osud určil do vínku."
Pán se ze svého prvorozeného synka neradoval. Rád ho snad měl, ale jinak než ostatní rodiče své děti mívají. Matka s chůvou se od něho celý den ani nehnuly, oči z něho nespustily a synek rostl jako z vody. Sotva se chodit naučil, byl jako jiskra. Všechno chtěl mít a nic mu neušlo. Všichni se hned usmívali, když synka viděli, jenom jeho otec se nikdy na něho neusmál.
Neštěstí ale nikdo neuteče ani se nevyhne. Co mělo přijít, to se jednoho dne stalo a život na Lukově převrátilo vzhůru nohama.
Lukovský pán měl ve své komnatě velikou truhlu, kam ukládal staré pergameny a před každým ji dobře zamykal. Tehdy jen na chvíli vyšel z komnaty, truhlu nezavřel a tu se to stalo. Jeho synek utekl matce zrovna pod rukama a než se nadála, byl pryč. Utíkal a výskal radostí a šplhal se vzhůru do schodů. Když viděl, že jsou dveře do otcovy komnaty otevřeny, vběhl tam. Jen se rozhlédl a rovnou k truhle, aby se podíval, co v ní otec ukrývá. Jak se do té otevřené truhly nahnul, spadl těžký poklop a urazil mu hlavu.
Matka běžela za ním do schodů a všude ho hledala a volala. Když vešla do pánovy komnaty, byl už synek po smrti. S velikým nářkem padla na zem a prosila Boha o pomoc. Všichni se honem sběhli podívat, co se paní přihodilo, ale v nikom by se byl ani kapky krve nedořezal. Byla to hrozná podívaná. Nakonec přiběhl lukovský pán. Hrůzou a žalem se mu snad srdce zastavilo, zbledl a zavrávoral. Když se potom vzpamatoval, propukl v něm strašlivý hněv. Chytil paní za vlasy a vyvlekl ji z komnaty až na věž. Paní ho marně prosila o milost a naříkala, žádné slitování s ní neměl a nikdo z čeledě se neodvážil jí pomoci. Na ochozu věže se pán a zastavil a křikl na ni:
"Když jsi se tak dobře o vlastního syna starala, postarám se já zase o tebe!" a jedním rázem jí srazil s věže dolů.
Než se lukovský pán z toho hněvu vzpamatoval, bylo už pozdě. Neměl synka ani ženu, ale ani slzy pro ně neuronil. U truhláře dal udělat dvě rakve, do nich je pak uložil a nechal pohřbít v hradním sklepení. Jak se to hradní kaplan dověděl, běžel za pánem a domlouval mu, proč ty dva nedal pohřbít na hřbitově do posvěcené země. Pán s knězem žádnou řeč nevedl, poručil pacholkům, aby poštvali na kněze psy a z hradu ho vyhnali.
Od toho dne se stal z lukovského pána ještě větší podivín, než kdy předtím. Začal prodávat majetek po majetku, statek po statku, až mu zbyl v komnatě jen stůl, židle a postel. Čeládka se ho bála víc než čerta a kdo mohl, z hradu utekl. A kdo neutekl, toho pán jednoho dne sám vyhnal.
Hrad pustl a chátral, kámen po kameni se rozpadal. Nebylo nikoho, kdo by se o něj staral. Jednoho dne našli lukovského pána v lese oběšeného. Toho pak pohřbili u hřbitovní zdi, tam mezi samovrahy.
Na Lukov přišli noví páni, ale o hrad se také moc nestarali. Začali stavět zámek v Lešné, protože na Lukově prý strašilo. Jak mohli, odjížděli každý den k večeru do Lešné a druhého dne se zase vraceli, dokud nebyl nový zámek dostavěn. Potom hrad opustili navždy.

4)

5)

/VÝSTRAHA!
Rodiče se někdy zbytečně moc starají,
jelikož si myslí, že člověk je malý,
ale člověk přece není dítě.

To jsem se teda musel alespoň v duchu zasmát, protože maminka mi vybavila batoh takovou spoustou jídla, jako bych se chystal ne na výlet, ale nejmíň do třicetiletý války. V batohu byly kromě deky ještě buchty, šiška salámu, půlka chleba, dvě jablka a konzerva s lančmítem. I když v pátek můžu být jindy dýl vzhůru, tentokrát jsem musel do postele už v půl deváté. Stejně jsem ale dlouho nemohl usnout, takže když ráno v šest památeční budík explodoval, nebyl jsem zrovna moc vyspalý. No a před školou, kde jsme měli sraz s Čendou a Mirkem, jsem byl samozřejmě první.
Sice jsem se trošku styděl, že mám tak nacpaný batoh, ale když jsem ve tři čtvrtě na sedm spatřil vlekoucího se Mirka, mé obavy se rozplynuly. "Člověče," supěl Mirek a na zádech měl ranec jako hrom, "já trouba doma řek, že budeme spát ve stanech, a tak mi táta vnutil spacák!" V duchu jsem si gratuloval ke své šikovnosti, neboť na maminčin dotaz, kde vlastně přenocujeme a kam vlastně jedeme, jsem pravil, že jedeme na Karlštejn a spát budeme v turistické noclehárně.
Takže se máma spokojila jen s dekou a napomenutím, abych v té turistické noclehárně nechytil nějaký hmyz, jako například blechy. Čenda přišel přesně v sedm a už zdaleka na nás halekal, že nese na zádech hotovou vánoční nadílku.
"Dokonce jsem si musel vzít i dva citrony," posteskl si a ukázal nám své zásoby. "Máma si myslí, že bych přes den bez dozoru a bez vitaminů určitě zahynul."
Rychle jsme se dohodli, že vláčet s sebou na výlet nic nebudeme, že nám úplně stačí jeden batoh, a do něj si dáme jen nezbytné jídlo. Všechno ostatní si schováme a zamkneme do klubovny.
"A v nošení batohu se budeme střídat," podotkl Mirek.
"Samozřejmě," řekl Čenda, "ale kam vlastně pojedeme?"
Vzpomněl jsem si, co jsem napovídal mamince, a navrhl, že bysme mohli na Karlštejn.
"No, ještě si to rozmyslíme," řekl Mirek. Asi se mu to moc nezdálo. Ale cestou do klubovny jsme nic chytřejšího nevymysleli. A tak jsme to nejnutnější poskládali do Čendova batohu, spočítali peníze a vyrazili na nádraží.
Ani jsme nemuseli dlouho čekat. Výletní vlak směr Karlštejn jel za půl hodiny. Naneštěstí stejný nápad jako my měla spousta lidí a vlak byl děsně natřískaný. Zmeškali jsme tu nejlepší dobu vhodnou k nástupu a vlezli do chodbičky na poslední chvíli, neboť jsme s Mirkem čekali na Čendu, který stál dlouhou frontu na limonádu. I chodbička byla plná.
"Ještě že nejedeme na kraj světa," pravil Čenda s třemi kelímky limonády v ruce. "Karlštejn není tak daleko, a kdybysme jeli dál, tak by nás bolely nohy."
"Můžeme si sednout na batoh," pravil Mirek a sám se na něj posadil. "Podejte mi limonádu."
Čenda podal mně a Mirkovi kelímek s limonádou, a nějaký tlustý pán mě zrovna přimáčkl ke stěně chodbičky a přitom zafuněl: "S dovolením..."
Vyšplíchla mi troška z kelímku a Mirek, který seděl pode mnou na batohu, se dotčeně ozval. Chtěl jsem mu vysvětlit, že za to nemůžu já, ale ten tlouštík, co se souká kolem mě, ale už to nebylo třeba, neboť zrovna když Mirek dal kelímek k puse, aby se napil, tlouštík mu ho vykopl z ruky. Hned vedle nás stál holohlavý pán s fotoaparátem, s manželkou a se dvěma děckama, co visely z okýnka a maminka je držela za kalhoty a říkala: "Teď bude tunel, to bude legrace!"
Sotva jsme vjeli do tunelu, začal Mirek řvát, že nemá kelímek a že mu někdo stojí na ruce, a jeden z těch chlapečků začal křičet, že prší, a druhej brečel:
"Maminko, maminko, proč jsem celej mokrej?"
Najednou Mirek přestal řvát a docela se mně zdálo, že se zachechtal. Vzápětí se ozvala strašlivá rána a v mihnutí světla v tunelu jsem viděl, že Mirek podrazil tlouštíkovi, který mu stál na ruce, nohy a že teď tlustý pán padá na Čendu.
Čenda se ale v zoufalství přitiskl ke stěně, zrovna tak jako já, a tlustý pán dopadl na holohlavého pána s fotoaparátem a srazil ho k zemi. "Pomóc! Lupič!" zařval holohlavý pán a jeden z těch chlapečků, co si předtím mamince stěžoval, že je mokrej, teď radostně zavřeštěl: "Gangsteři přepadli Pacifik-expres!"
V dalším mihnutí světel jsem spatřil tlustého pána, jak se pokouší zvednout a zvedá přitom na zádech toho holohlavého pána s fotoaparátem. Zrovna když ten holohlavý a dost malý pán byl nahoře, protože se chytil ohromného tlouštíka kolem krku, bliklo světlo a maminka dvou chlapečků zaječela:
"Co to děláš, Oldřichu? Proč jsi ve vzduchu?"
Načež se paní skácela na Čendu, který dopadl na Mirka a přitom na něj vylil zbytek limonády, co měl ještě v kelímku.
Bylo mi jasné, že jestli tenhle tunel brzy neskončí, tak určitě i já přijdu o limonádu nebo o zdraví, protože do mě každou chvíli někdo praštil. Pokusil jsem se proto opatrně posunovat podél stěny pryč z místa neblahé srážky, jenže jsem narazil na něco pevného a živého, neboť to zařvalo. Zařvalo to dost, takže jsem se lekl a kelímek upustil. To jsme zrovna vyjeli z tunelu, takže jsem mohl na vlastní oči vidět, jak vypadá řvoucí průvodčí politý limonádou.
Okamžitě jsem se zdvořile omluvil a podal mu jízdenku. Politý průvodčí mi ji s poněkud nepřítomným výrazem vrátil a mátožně vykročil kupředu, ačkoliv zdaleka nevypadal tak zle jako tlustý pán, co ležel na zemi, a ti dva polití prckové od holohlavého pána.
Tlouštík, co ležel na zemi, vysvětloval plešatec průvodčímu, od něj dostal fotoaparátem do hlavy, ale omylem, neboť se domníval, že mu chce tlustý pán ublížit. Maminka obou prcků to potvrzovala a neustále opakovala, že je to svatá pravda, neboť její manžel Oldřich se vznášel ve vzduchu. Takže cesta na Karlštejn byla zábavná. Ani jsem neměl čas dívat se oknem na krajinu. Mirek si pročesával slepené vlasy a Čenda nadával, že jsme zbytečně vyhodili peníze za limonádu. Všichni lidi v našem vagoně, kromě průvodčího, kterého jsem polil já, se ovšem strašlivě rozčilovali. A taky kromě tlustého pána, který ještě nepřišel k sobě a ležel pořád na zemi. Pan průvodčí se nerozčiloval, naopak se usmíval a něco si prozpěvoval. Čenda mi potom tvrdil, že zpíval něco jako Jede vláček, jede a vrahouny veze - ale to říká Čenda.
Fakt je, že zrovna když jsme vystupovali, tlustý pán se konečně vzpamatoval a pan průvodčí křičel:
"Mléčná dráha! Malý a Velký vůz! Konečná stanice! Všichni vystupovat!"