Ukázky slohových útvarů

Dory

Dory je veselá společenská ryba, trpí však výpadky paměti,o nichž si myslí, že je zdědila. Žije v oceánu poblíž Austrálie, pohybuje se velmi energicky, ve stresových situacích však velmi chaoticky, právě kvůli zmíněným naprostým výpadkům paměti.

Pro diváka je mile roztržitá, ale Marlina málem přivedla k šílenství, když mu ukazovala směr plavby člunu, který odvážel jeho syna Nema. Po chvilce zapomněla, proč tím směrem plave, znejistěla, protože usoudila, že ji Marlin pronásleduje, a málem se s ním poprala. Během další cesty za Nemem se však Dory začíná pomalu v hlavě rozjasňovat, dokonce si zapamatuje adresu z potápěčských brýlí, kterou luštila, zatímco Marlina se pokoušela sežrat hrůzostrašná ryba s obrovskými zuby a světýlkem zavěšeným právě před jejími čelistmi. V temných hlubinách na toto mihotavé světlo vábí své oběti.

Krása Dory nejlépe vynikne nejlépe, vidíte-li ji z profilu, neboť pak vynikne její nádherná modrá barva. Při pohledu zepředu spatříte v podstatě jen její velké vypoulené oči, protože její tělo je poměrně dost ploché. Dory má tři ploutve. Ocasní je největší, tu používá výhradně k plavání a kormidlování. Další dvě ploutve po stranách těla používá k mnoha účelům - k pohánění, úhybným manévrům, a také jimi doprovází svou osobitou řeč.

U rybníka

Moje nejoblíbenější místo je u velkého rybníka, asi půl kilometru za naším domem. Nejoblíbenější je proto, že je tam klid a nikdo mě tam neruší.

Když tam jdu, vezmu si s sebou vždy svého nejoblíbenějšího mazlíčka - Goldii. To je pejsek. Vždy s ní jdu po cestičce, která je z jedné strany lemována keříky šípku a z druhé rozlehlým polem. Už v dálce vidím Tři stromy s naší oblíbenou Chajdaloupkou, u které si vždy s Adélou povídáme.

Sejdu z kopce, obejdu čirý potůček a v dálce již mohu rozeznat stromy kolem rybníka. Když konečně dojdu až k němu, vždy musím vyhledat sráz, po němž vede cesta až k hladině. Když seběhnu dolů, po pravé ruce mám malou tůňku, v níž se to jen hemží malými rybami.

Jdu dál, ale musím si dávat pozor, je tam spousta větviček a kopřiv stejně velkých jako já. Až projdu tímto malým pralesem, stojím u velkého rybníka, na jehož hladině plují houpavé vlnky. Na nedaleké mezi obklopené stromy chytávají rybáři ryby. Na té straně, kde jsem já, je písek, taková malá pláž, do které zabíhají rostliny a tráva.

Tam se vždy posadím a hraju si s Goldií. Vždy jí házím aport do vody a ona se za ním rozbíhá. Teď na podzim se jí už tam moc nechce, asi je na ni voda moc studená.

Když se Goldie vykoupe, jdeme domů. Mám tohle místo moc ráda.

Starý obraz

Jednou jsem neměla co dělat, a tak jsem se rozhodla jít ven na procházku. Rovnou z domu jsem zamířila k nedalekému lesíku, který mě už dlouho lákal k průzkumu.

Když jsem asi po půl hodině došla k jeho okraji, přivítal mě svou vůní a tajemností, která mě velice lákala. Po delším procházení a rozhlížení se mé oči zabloudily do míst, kde stál hodně velký a hustý strom.

Přišla jsem k němu blíže a zjistila, že se za ním skrývá zřícenina nějakého starého hradu. Bez rozmýšlení jsem vešla dovnitř. Při vstupu mě upoutal obraz, pověšený na druhém konci místnosti a orámovaný zlatým rámem.

Co na něm bylo namalováno, nešlo vyčíst, jelikož byl do posledního kousku pokryt vrstvou prachu. Vytáhla jsem z kapsy kousek látky, do něhož si občas utírám ruce, a začala jsem obraz prachu zbavovat.

Po chvíli se přede mnou objevila nádherná malba. Čerstvě rozkvetlá zahrada, nad ní anděl a všude kolem spousta motýlů a ptáčků. Okamžitě jsem se do obrazu zamilovala a rozhodla se, že si ho vezmu domů.

Natáhla jsem ruce, abych obraz ze zdi sundala, ale vtom jsem se ocitla v jiné místnosti. Byla to malířská dílna a v ní malíř pracoval na nějakém obrazu. Oba jsme byli velmi překvapení tím, co se přihodilo. Pak jsem promluvila: „Dobrý den, mohl byste mi říct, kde to jsem?" „V malířské dílně," odpověděl. „A mohl bych já vědět, jak jste se sem tak z ničeho nic dostala?" zeptal se zvědavě malíř. „Byla jsem v takovém starém hradě a chtěla jsem si domů vzít obraz, který tam byl pověšený."

Podívala jsem se, co malíř maluje. „To je on!" zvolala jsem, když jsem se na obraz podívala. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím, že to je přesně ten obraz, který byl na hradě.

Pak jsem na něj sáhla a všechno zmizelo. Byla jsem opět na starém hradě, ale obraz nikde. A protože už bylo pozdě, musela jsem domů.

Hned druhého dne jsem hrad znovu prohledala, ale po starém obraze už nebylo ani památky, a tak mé setkání se starým mistrem zůstalo zahaleno tajemstvím.

Můj křeček Kulich

Můj křeček se jmenuje Kulich. Je bílohnědý a tak malý, že se propadá do pilin. Koupil jsem ho v obchodě se zvířátky, kde jsem hledal nějakou myšičku. Bylo tam několik klecí s hlodavci, ale jedna klec vypadala, jako by tam nikdo nebyl, ale nakonec jsem uslyšel chroupání v trubičce, která ležela vevnitř. Za chvíli vylezl křeček, přesněji křečík džungarský, který se mi hned zalíbil, tak mi ho mamka koupila. Od té doby ho mám ve skleněné kleci na stole.

Vždycky, když přijdu ze školy, tak na sebe začne upozorňovat tak, že začne škrábat do skla a vyhrabávat piliny do té doby, dokud nepřijdu a nepohladím ho. Kulich je z toho šťastný a jde dělat binec, já si mezitím dělám, co je potřeba, a při tom se dívám na Kulicha, co dělá. Většinou skáče ze skládacích dřev na napáječku, chvilku se tam drží, ale nakonec spadne, to ho tak naštve, že se musí jít uklidnit do kruhu, tam začne běhat, a když je moc naštvaný, tak v něm skoro lítá.

Když už neví, co má dělat, tak jdu za ním a hraju si s ním, chvilku ho škrábu za ušima a on potom vyleze na stůl a tam se rozběhne na všechny strany, já před něho házím tužky, ať má překážky, a až mu je nastražím všechny, tak se směju, jak mu to nejde, a on se naštve a jde do svého úkrytu, tam se nají slunečnicovými semínky a napije se a pak jde do své chaloupky a tam zůstane.

Je to prostě můj křeček Kulich.