Vypravování

Upozornění - první uvozovky mají být samozřejmě dole: „-------", tak je také pište.

Vypravování - ukázky užití vhodných prostředků

D. K.: Dobrodružství s jalovicemi

Jednou o letních prázdninách jsem jel se svým bratrem do letního tábora. Byli jsme ubytováni ve dvoupostelových chatkách a kolem tekl potůček, na němž jsme si s kamarády pouštěli lodičky ze smrkové kůry.

Za táborem se za elektrickou ohradou pásly krávy. Jednou nám chtěl vedoucí ukázat, jak je nebojácný, vlezl do ohrady a začal jalovice prohánět. Zalíbilo se mu to tak, že si ani nevšiml, že stádo rozdělil na dvě poloviny, z nichž jednu sám pronásledoval, zatímco další jalovice začaly utíkat za ním.

Když si konečně uvědomil dusot kopyt za sebou, otočil se a spatřil, jak se na něj valí početné stádo. Zděšeně vykřikl a už prchal k ohradě a snažil se co nejrychleji dostat ven. Proto ohradu podlézal, dotkl se ale drátu, dostal ránu, znovu vykřikl a jako střela vyletěl rovnou do hromady chrastí.

Naštěstí utrpěl jen pár škrábanců, ale ještě dlouho se mu všichni smáli, jak ho jalovice doběhly...

J. B.: Výlet na hřiby

Jednou jsem se ptal bratra: "Jdu na hřiby, jdeš se mnou?" Brácha odpověděl: "Ne, budu doma." Tak jsem vzal koš a nůž a šel jsem.

Hop! A už jsem za potokem. V lese je hrobové ticho. Sbírám hřiby. Už mám půl koše, když najednou se za mnou ozve zvuk větviček. Křup, křup! Začnu se klepat. Podívám se za sebe a tam nikdo. Otočím se a zas. Křup, křup! Nic si z toho nedělám. A najednou: bum! Šiška mi spadla na hlavu. Zařvu: "Auúúú!" Otočím se a za mnou nic. Jdu dál. Slyším divný zvuk, takové chi, chi, chi. Podívám se za sebe a tam se brácha válí smíchy.

To křupání větviček, to byl on, a ta šiška, co mě trefila, ta byla taky od něho.

Dosbírali jsme koš a šli jsme domů.

L. D.: Cesta do lesa

Jedu pro bratra do lesa. Najednou přede mnou něco slyším. Chro, chro, to je stádo nadupaných divokých prasat. Řvu na bratra: "Pohni si, dělej!"

Chci se rozjet, ale pořád slyším divný zvuk. Vrr, vrrr, vrr... Podívám se dozadu, a co nevidím, zadní kolo hrabe. Řeknu si: "A kruci!" Prasata se rozběhla a chrochtají stále silněji. Chro, chro!

Najednou kolo zabralo a já jedu. Při tom křičím na bratra: "Drž se, bude to dost drsný!" Přede mnou hrb. Pomyslím si: "Budu muset skočit!" Skáču. Buch! Prásk! Čvách! Dopadl jsem do velké kaluže, marně hledám jednu stupačku.

Prasata už nevidím. Ujel jsem jim.

K. E.: Crocy

Byla jednou jedna vesnička jménem Krokodýlí záliv. Žila tam jedna krokodýlí rodina spokojeně až do té doby, než je napadl zlý čaroděj Merlin se svými pomocníky ďáblíky. Ta rodina měla malého syna jménem Crocy. Jeho matka poslala Crocyho po řece v košíku, aby mu zachránila život. Když Crocy odplouval, viděl, jak jeho rodiče bojují se zlými silami. Otec na něj volal: "Crocy, pomsti nás!" Od té doby už Crocy rodiče nikdy nespatřil.

Crocy plul v košíku už dva dny, byl vyhládlý a ubrečený, bylo mu smutno po rodičích. Zachránili ho skřítci zvaní hobiti, kteří si všimli, že něco zvláštního pluje po řece. Ptali se ho, odkud je a co dělá v tom košíku. Crocy jim odpověděl: "Já jsem z malé vesničky Krokodýlí záliv." Hobiti se na něj chvíli dívali a po­tom mu řekli smutnou zprávu: "Ta byla před dvěma dny vypálena a kromě tebe řádění ďáblíků asi nikdo nemohl přežít."

Uplynulo pět let. Crocy se naučil chovat a ovládat jako správný krokodýlí bojovník. Hobiti ho naučili kouzlům, která předtím uměl ovládat jen jeho otec. Crocy často vzpomínal na to, co na něj otec volal naposledy: "Synu, nespadni z toho košíku!" "Ne, tak to nebylo," pomyslil si Crocy, "bylo tam, ať je pomstím. Jo, to tam bylo! Crocy, pomsti nás!"

A tak se Crocy vydal k Merlinovu hradu. Merlin ho ale očekával a hrad byl plný zuřivých a ozbrojených ďáblíků. Crocy věděl, že proti nim nemá sám žádnou šanci. Znal ale jednu Merlinovu slabost. Merlin byl slabý na srdce. A tak na Merlina, který stál sebevědomě před bránou svého hradu, začal Crocy pokřikovat: "Hej, ty tlusťochu, no jasně, ty Merline, s tebou mluvím, že mě ty sádelníku nechytíš!" Merlin rozhodně nebyl zvyklý na to, že by na něj někdo pokřikoval, a takto už vůbec ne. Rozzuřil se a začal utíkat za Crocym, který ovšem bylo mnoho mladší, a tak dokonce občas mohl na chvíli zastavit a posměšně na Merlina zamávat ocasem. "No počkej, ty ještěrko, co s tebou udělám, až tě dostanu!" rozpálil se už vzteky doběla Merlin. Byla to však jeho poslední slova. Jak se vztekal a hnal se za Crocym, dostal infarkt, skácel se k zemi a rozpadl se v prach, stejně tak se rozpadl jeho hrad i jeho zlotřilí ďáblíci.

a) používat dějová slovesa - štika křižovala, pásla se, rozjela se, vyrazila, vyskočila...

b) přesně popsat po okamžicích probíhající děj

c) používat přímou řeč - např. Volám na bratra: "Martine, musíme pryč!" (za oslovením je čárka)

d) slova vystihující zvuky - prásk, bum, čvách...

e) vhodná přirovnání - rozjela se jako torpédo...